Po několika angažmá v Litomyšlské nemocnici, zakotvil Ján Oračko na chirurgické JIP, kde se stará o pacienty po operacích: „Máme tady hodně pacientů ortopedických, ale i všechny z ostatních chirurgických oborů. Zůstávají u nás 24 hodin a pak je překládáme na standardní lůžkové oddělení. Pokud u nich nenastanou komplikace samozřejmě.“ A právě péče o pacienty po operacích tohoto sanitáře uchvátila nejvíce: „Začínal jsem na neurologické JIP, pak jsem zkusil práci na interní JIP – tam jsem byl v době covidu. Dál jsem pokračoval na ARO a byl jsem i na patologii. Nakonec jsem tady na chirurgické JIP a jsem za to rád, jsem tady doma,“ vysvětluje.
Práce s duševním rozpoložením pacientů je zásadní
Přestože každé pracoviště je jiné a každé má něco do sebe, pan Oračko nejraději pomáhá pacientům v nouzi a snaží se jim dát, co v danou chvíli zrovna potřebují. „Snažím se s pacientem vždy navázat nějaký kontakt. Pacienti jsou všelijací, někdy jsou zmatení, někdy ten pacient i pláče a já se ho snažím uklidnit a třeba ho i pohladit nebo vzít za ruku. Někteří pacienti to opravdu potřebují. Po operaci sice dostanou kapačky proti bolesti, ale jsou ve stresu, mají strach a ta psychika u nich dělá opravdu hodně,“ vysvětluje pan Oračko a zároveň dodává, že sám vidí účinek, jak se vlídné slovo na pacientech projevuje: „Občas na monitoru životních funkcí vidím, jak se změní křivky, když s pacientem mluvím, vezmu ho za ruku a uklidňuji ho. Ze začátku své sanitářské kariéry jsem měl nejednou slzy v očích, když mě pak pacient chytl za ruku sám a děkoval mi. To je to, proč tu práci mám rád, chytilo mě to za srdce.“
Cesta k pomáhající profesi často nebývá přímá. Ján Oračko pracoval ve zcela jiném oboru, než se stal sanitářem. Vřelý vztah k lidem a snahu pomáhat měl už odmalička: „Dříve jsem pracoval se dřevem, dělal vazby, stavěl pergoly a tak. Nějakým způsobem jsem se postupně dostal k tomu, že bych mohl zkusit pracovat v nemocnici a pomáhat lidem tam. Moje žena také pracuje v sociálních službách. Musel jsem si nejdříve udělat sanitářský kurz a pak jsem nastoupil do Litomyšlské nemocnice.“
Jeho běžný pracovní den začíná přípravou prádla, dezinfekčních přípravků a všeho, co je k péči o pacienty potřeba: „U pacientů se začíná s ranní hygienou, pak následuje snídaně a chvíli na to vizita. Na JIPce jsme tady jako sanitáři ve dvou. Samozřejmě se stane, že někdo onemocní a zůstanu tady i sám. Ale kolektiv je tady dobrý a líbí se mi, že cokoliv potřebuji, vyjde mi staniční sestra vstříc a dohodneme se, jak se co bude dělat. Takže se mi tady pracuje dobře,“ hodnotí své pracoviště sanitář.
Díky své povaze získal i jednu z největších životních radostí
Od práce ve zdravotnictví není vždy snadné se zcela odpojit a potvrzuje to i pan Oračko: „Když si doma sednu, abych si po práci oddechl, stává se mi, že ji i tak mám chvíli v hlavě a přemýšlím o ní i o těch pacientech. Manželka mi pak říká: ͵Ty jsi zase v práci?ʹ,“ směje se Ján Oračko, který doma nejraději relaxuje prací na zahradě a na svém domě. Velkou radost mu dělá i fenka Meginka, kterou sám před několika lety zachránil: „Jel jsem autem kolem Morašic, když jsem si všimnul, že je v příkopě pejsek. Šlápl jsem na brzdy a šel se na něj podívat. Bylo to ještě štěně, vyhublé a špinavé od bláta. Vzal jsem ho domů a teď už máme Meginku osm let. Bohužel má následky z doby, než jsem ji našel, a má epilepsii, ale dáváme jí léky a je v pořádku,“ zakončil.
Na odpočinek se jen tak nechystá, svoji práci má rád
Svoji profesi by zkušený sanitář doporučil tomu, kdo má cit pro práci s lidmi: „Myslím, že součástí mé práce je vytvořit pacientovi komfort a pohodlí – jak psychické, tak fyzické. Já s tím pacientem strašně cítím, protože člověk nikdy neví, co se může stát. Snažím se dělat pro ty pacienty, co nejlépe umím, protože si jde snadno představit, že takový pacient je něčí máma nebo táta a je potřeba se k nim chovat tak, jak bychom si přáli my, aby se někdo choval k našim rodičům. Pokud někdo nemá vztah k lidem, soucit s tím, že tam zažívají nějakou bolest a nemá snahu jim nějak pomoci, tak by tuto práci neměl vykonávat,“ hodnotí sanitář Oračko, kterého pacienti budou v Litomyšlské nemocnici ještě pár let potkávat. I přes svůj věk se do důchodu rozhodně nechystá a chce svůj čas dále věnovat oblíbené profesi: „Nedávno jsem říkal kolegům, že mi zbývá ještě 18 let do důchodu a oni nevěřícně kroutili hlavou. Tak jsem jim řekl, že plánuju pracovat do osmdesátky,“ směje se pan Oračko a pokračuje: „A i kdybych šel do důchodu, tak bych stejně chtěl alespoň částečně dál pracovat, ale samozřejmě bude záležet na zdraví. Nemocnici ještě neopouštím, mě ta práce strašně uspokojuje a mám z ní dobrý pocit. Vidím, že těm pacientům dokážu nějakým způsobem pomoci, to mě v životě naplňuje,“ uzavírá sanitář Ján Oračko.
Každá z nemocnic Nemocnice Pardubického kraje průběžně vyhodnocuje kvalitu a bezpečí svých služeb. Slouží k tomu dotazník, který mohou vyplnit pacienti, když odcházejí z nemocnice domů. Jméno pana sanitáře Oračka se v dotaznících objevuje velmi často. Pacienti jej chválí za ochotný a laskavý přístup.
